Za tónů Freddieho Barcelony i Smetanovy Vltavy
Až do minulé neděle jsem žil v přesvědčení, že nikde nepouštějí na startu tak dobrou muziku jako na závodech Pražského mezinárodního maratonu. Všude po Evropě je to Eye of the Tiger, Chariots of Fire, případně Burning Heart (muzika z Rockyho má mezi běžci stabilní pozici), sem tam nějaký Bon Jovi (It's My Life taky slušně nakopne), ovšem Vltava se po výstřelu rozezní jen v Praze a je to zdaleka nejnoblesnější startovní melodie, co znám. Jenže v Barceloně mi před týdnem přichystali parádní překvapení: tam při startu pouštějí Barcelonu od Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé. Mívám stabilně na startech emoce v režimu overdrive a tohle byla taková síla, že jsem se na tom vezl minimálně do konce prvního táhlého stoupání.
Dostal jsem startovné do Barcelony jako dárek od Páji přesně v den berlínského maratonu, ale abych to neměl zadarmo, natrhl jsem si 24. ledna lýtko a celý únor nemohl běhat. Jakmile jsem mohl aspoň chodit, v mezích možností jsem se to snažil kompenzovat bruslením na Lipně, běžkami v Jizerkách a plaváním v bazéně, hlavně jsem ale nohu léčil klidem a samozřejmě v sauně. Poprvé jsem znovu vyběhl 27. února, tedy necelé čtyři týdny před Barcelonou, a byl to velmi kulhavý běh. První týden jsem měl pocit, že musím vypadat jak Quasimodo, protože jsem rozhodně neměl vyrovnaný krok a místy jsem se taky pěkně šklebil.
Jakmile jsem znovu získal lehkost pohybu, bylo mi jasné, že musím organismu hlavně připomenout vytrvalostní mechanismy – luxus řešit rychlost jsem jednoduše neměl. Proto jsem si víkend těsně před odletem do Barcelony dal na sluníčku dva 30km běhy. Kupodivu to šlo daleko snáz, než jsem čekal, a hlavně mi nescházela radost a motivace, které se mi na přelomu roku nějak nedostávalo.
V Barceloně jsem se před startem proběhl jen jednou, v kouzelných parcích na kopcích nad městem, kde sice tamější chovatelé psů mají poměrně liberální přístup k úklidu, ovšem jinak je to pastva pro oči. Za pátek a sobotu jsme s Pájou nachodili po městě tolik kilometrů, že mě v neděli ráno docela bolely nohy. Naše ubytování ve čtvrti Carmel na vrcholku kopce bylo sice fotogenické, ale rozhodně ne v docházkové vzdálenosti od startu. Navíc se ze sobotu na neděli měnil čas na letní, takže jsem podle zimního času vstával ve 4:30.
Znovu jsem se přesvědčil, že když předpověď říká 20 °C a slunečno, nemá smysl řešit, v jakém tričku poběžím, po 500 metrech půjde dolů. Naštěstí jsem s tím počítal a číslo měl na trenkách. Běžel jsem ve zbrusu nových botách New Balance Minimus Zero Road (brzy o nich napíšu podrobněji) a celých 42 km jsem absolvoval v duchu hesla „easy and light“. Věděl jsem, že nemůžu tlačit na pilu, takže jsem první půlku zaběhl za 1:32, což byl rozumný kompromis mezi rychlostí a úsporností. Počítal jsem s tím, že v druhé půlce trošku zpomalím, a když jsem milník 30. kilometru minul v čase 2:13, zařadil jsem totální psychickou pohodu. Stačilo mi totiž konzistentně udržet ležérní tréninkové tempo nad 12 km/h, abych byl s výsledným časem spokojen.
Trasa závodu byla rozvržena chytře: přestože bylo opravdu teplo a slunečno, většina trati vedla ve stínu domů a osvěžoval nás svěží vítr od moře. Skutečně exponované úseky si pamatuju asi jen dva. Trať zdaleka nebyla dokonale rovná jako třeba v Berlíně (nebo nakonec i v Praze), úseků táhlého stoupání a klesání bylo poměrně hodně, ale nevnímal jsem je jako potíž. I když mě zaujalo, jak v tempu silničního maratonu člověk vnímá stoupání, o kterém by v tréninku nebo při terénním závodě ani nevěděl.
Abych se vyhnul žaludečním nepříjemnostem, ionťák jsem na trase pil jen střídmě, a o to víc jsem vypil vody. Ohromným usnadněním bylo to, že organizátoři všude rozdávali třetinkové láhve vody, takže jsem nemusel zastavovat – z kelímků totiž nedokážu pít za běhu. Další katalánskou specialitou byly stoly s vazelínou na každé občerstvovačce, kde byli ochotní dobrovolníci v latexových rukavicích připraveni promazat strádající místa. Sám jsem si tuto radost odepřel, ale dokážu si představit, kolika lidem to přišlo vhod.
Tekutiny jsem někde za půlkou doplnil jedním gelem PowerBar a dál pokračoval jen na vodu a minimum ionťáku. Tento model se mi ohromně osvědčil: 3 a čtvrt hodiny není tak dlouho, abych se musel cpát jak při ultramaratonu, navíc mi to v tempu nedělá dobře. Radši doběhnout do cíle hladový a tam se v klidu najíst, než mít zase na celý den rozhozené zažívání. A že odpolední paella s dokonale chlazeným pivem byla přepychová, to nemusím dodávat.
Výsledný čas 3:13:59 pro mě byl moc příjemným překvapením a potvrzením, že si tělo pamatuje konzistentní trénink za celý rok a že pohodové zaběhnutí maratonu je především v hlavě a nekomplikovaném přístupu.
A jak se mi o necelý týden později běžel Hervis 1/2maraton Praha? Moje nejrychlejší půlka to nebyla (1:28:53), ale rozhodně jedna z nejpříjemnějších. Od jedenáctého kilometru jsem byl v čím dál větší pohodě, protože povolilo ztuhnutí podchlazených svalů ze začátku. Před povětřím v závěrečných kilometrech v Karlíně jsem se schovával za zády odpočinutějších borců a postupně jsem se takhle propracoval třemi skupinkami běžců. Na závěrečném kilometru jsem si dovolil nejvyšší tempo za celý závod (4,01 min/km) a od začátku Mánesova mostu do cíle jsem předběhl zhruba deset běžců, závěrečný sprint byla ryzí slast. Proti žízni postačilo pár loků vody na pátém a desátém kilometru (výhoda zimy) a spousta úspěšných kamarádů ve startovním poli i fandících diváků mi udělala velkou radost. Ovšem kdo mi vytřel zrak, byla moje sestřenka Klára Jakešová, která mi o dvě minuty utekla a dala půlmaraton v osobáku za 1:27. V květnu budu muset zabrat, abych v rodinném kruhu znovu urval prvenství ;-)). A že mám na svůj šestý pražský maraton velké plány!
Kouzlo běhání potmě
Vyběhnout na trasu Pražské stovky dva týdny po poněkud prosraném maratonu na francouzském pobřeží Středozemního moře se mi moc nechtělo. Lákala mě zkušenost celonočního běhu, kterou jsem zatím neznal, ale cítil jsem nezvyklou nechuť závodit. Ovšem krátká konverzace s Tondou Grmelou na Facebooku rozhodla dilema za mě. Když jsem ho do toho podniku před pár měsíci zlanařil a viděl jeho entuziasmus, jednoduše jsem musel.
Dlouhý had běžců s čelovkami táhnoucí se mlžnou deštivou nocí je surreální podívaná. Můj foťák bohužel tohle kouzlo zachytit nedokázal, ale z hlavy mi jen tak nezmizí. Běžet v noci – notabene celou noc – je zenový zážitek. Vlhká zima deštivého předmikulášského víkendu se zbytky tajícího a náramně kluzkého sněhu, hlad ukojovaný bohatě obloženými dalamánky od mé milé, můj suverénní avšak selhávající smysl pro orientaci kompenzovaný Tondovou GSPkou, vnímání řádového rozdílu ve svítivosti čelovek všech ostatních účastníků a mé, zvuk dynama, jímž Tonda točením dobíjel svou ruční lampičku, protože on jediný měl čelovku ještě slabší než já... to se mi z noci z 2. na 3. prosince zarylo hluboko do paměti.
Zhruba po patnácti kilometrech jsem věděl, že se mi nechce běžet ještě celý následující den. Nebyla to otázka boje s únavou, přemáhání fyzické slabosti, vítězství ducha nad hmotou, jednoduše jsem postrádal důvod. Říkal jsem si, že jsem si za rok 2011 zaběhl všechno, o co mi šlo, tak nemám důvod se připravovat o jeden z mála volných dnů, které můžu věnovat svým blízkým, když jsem v prosinci pořád pracoval nebo vyřizoval záležitosti spojené s bydlením.
Svoje rozpoložení jsem si zařadil někam mezi depresi a vyhoření – a nedávno mi Tomáš Šponar připomněl, že se tomu říká „runner’s blues“. A dobře jsem věděl, že se z toho dostanu, jen když si po pár dnech volna dopřeju na několik měsíců to, co mám na běhání nejradši: naprosto neambiciózní a uvolněný pohyb po lesích, u řeky a v kopcích.
V brdských kopcích jsme se s Tondou pohybovali pomaleji, než jsem zvyklý, ale bolestivé zakopnutí o drobný pařez mi připomnělo, že nemá smysl dupat na plyn, když nevím jistě, kam šlapu. Hrozící usínání mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno jsme rozběhli a těsně před sedmou hodinou ranní jsem se hlásil Olafu Čihákovi a jeho parťákům v motorestu ve Slapech na 51. kilometru. Tonda pokračoval dál, zatímco já si užíval svobodu rozhodnutí zastavit. Vstřebával dojmy z nočního lesa s mlhou jak z Rákosníčka – a říkal si, jak je super, že jsem si svou dávku kilometrů dal přes noc a přes den se můžu věnovat něčemu jinému.
Nějak se mi ten tichý běh nocí se slabým světýlkem zalíbil. Zatímco předchozí zimu jsem nejčastěji běhal přes poledne, letos často vybíhám buď při smrákání, nebo úplně za tmy. Kvůli některým povinnostem musím občas upravovat svůj obvyklý životní rytmus, ale má to pro mě obrovské kouzlo. Nejistotu a jistou vyplašenost pohybu ve tmě po lese jsem (konečně) překonal; naopak si užívám zostřené vnímání všech smyslů a úplně odlišné vjemy. Přiznávám, že se pohybuju po trasách, které dobře znám, a do některých míst bych se potmě moc nehrnul, ale celkově mám pocit, že se mi tuhle zimu otevřel další horizont běžeckého života. I když celou noc sám zatím nemám chuť běžet – to chce minimálně parťáka. Konečně už ale začínám cítit motivaci do závodů, co jsem si naplánoval na letošní jaro. A pohrávám si i s myšlenkou na další noční běžecké akce...
Nečekané přemáhání při maratonu z Nice do Cannes
Znovu jsem se přesvědčil, že bez ohledu na to, jak snadno se mi běžel poslední maraton, začíná na startu každého dalšího 26mílového závodu nový příběh. A jeho finále těžko odhadovat předem. Ani při čtrnáctém maratonu totiž nehrozí, že by člověk nezažil nic nového.
Týden před maratonem po Azurovém pobřeží z Nice do Cannes byl pro mě nezvyklý tím, že jsem na rozdíl od Berlína před dvěma měsíci necítil vůbec žádnou předzávodní nervozitu nebo bojovnost, nerozmýšlel o průběhu a nesnažil se předem promítat v hlavě trasu. Jednoduše jsem cítil velký klid a pohodu, až hraničící s letargií, což je pro mě dost nezvyklá emoce. V žádném případě mi to ale nebylo nepříjemné. Říkal jsem si, že je to podzimní uklidnění.
Navíc jsem věnoval tolik úsilí pracovním a praktickým osobním záležitostem, že se ta správná závodní nálada dostavila zčistajasna až v neděli 20. listopadu v půl osmé před startem na promenádě v Nice, když jsem tak hleděl na východ slunce z moře. Bavili jsme s bratrancem Honzou sledováním vyvalených pohledů některých kolemstojících běžců na moje nohy v prsťácích. Jeden nevydržel a musel se zeptat, jestli v tom skutečně chci běžet. A když jsem ho ujistil, že to není poprvé, sebral se a zmizel, takže doteď nevím, jestli se taky nešel přezout. Přitom jsem určitě nebyl jediný – jen kousek od nás stál jakýsi dánský maratonec v bikilách (já se opět spolehl na osvědčené treksporty).
Bylo mi příjemné vyběhnout na maraton pro změnu bez stopy po nervozitě nebo motivovanosti přerůstající přes hlavu s tím, že jednoduše poběžím rychle a zlehka a luxusní pobřežní trať si vychutnám. Navíc jsem si vrcholně užíval příjemnou teplotu středomořského babího léta, takže zhruba na třetím kilometru jsem sundal triko a pověsil ho za trenky, abych se ještě trochu opálil. Až do 18. kilometru jsem neměl žádný problém, soustředil jsem se na hladký a uvolněný běh a relaxoval jsem. Jenže pak jsem najednou začal cítit nezvyklý tlak v břiše, který s každým kilometrem zesiloval.
Ještě na metě půlmaratonu jsem přichystaným záchodkům zamával jak Jack Sparrow – „I like to wave them as they pass by“ – ovšem netrvalo dlouho a začal jsem svého chorobného optimismu litovat. Jako na potvoru byly na následujících kilometrech všechny benzínky zavřené (kdo by je taky otevíral, když většinu dne patřila silnice bězcům) a na občerstvovačce na 25. kilometru mi francouzský hošan připravil zklamání, když ve mě vyvolal planou naději, že za zákrutou je záchod. Zřejmě neměl potuchy, na co se ho ptám.
Přestože jsem měl eminentní zájem co nejdřív si ulevit, nemohl jsem se ubránit mírnému zpomalení, už to zkrátka nešlo tak zlehka.
Jednoznačně nejsvětlejším bodem trasy byla pro mě plastová toaleta na 28. kilometru, kde jsem zcela pozbyl jakékoli soutěživosti. Pohled na hodinky byl neúprosný, ale chtě nechtě jsem tam strávil bezmála čtvrt hodiny. Znovu se rozběhnout bylo lehčí, než jsem čekal, a víceméně až do cíle jsem držel rozumné tempo, takže jsem nakonec doběhl v čase 3:15:16. V druhé půlce jsem nijak netlačil na pilu, naději na pěkný výsledek jsem doslova utopil v záchodě, a jen jsem chtěl důstojně dokončit. Proto jsem to na závěrečných 200 metrech mohl napálit, jako bych se celou cestu flákal, nohy měly rychlosti a energie na rozdávání, zato tělo bylo ve velké nepohodě. A přestože jsem se po doběhnutí cítil v pohodě, zbytek odpoledne a večera jsem si užil vrchovatě včetně zvracení. Zdravý jsem se začal cítit v podstatě až ve čtvrtek po maratonu, evidentně kombinace jakési virózy nebo infekce s ostřejším během na delší trať byla pro tělo dost náročná.
Zpočátku jsem dával vinu výbornému francouzskému jídlu a vodě z kohoutku, kterou jsem pil, ale v následujících dnech s virovými příznaky ulehla i Jitka a Honza, takže příčina byla evidentně jinde. Ostatní členové výpravy měli proti mně tu výhodu, že je potíže postihly až o pár dní později, takže Klára (Jakešová, 3:12:59) i Honza (Jakeš, 2:52:05) si zaběhli krásné osobáky a Jitka (Jakešová) byla se svým druhým nejlepším časem 3:56:08 taky vrcholně spokojená.
Snažil jsem se horem dolem analyzovat, co jsem udělal špatně nebo jak jsem mohl potížím předejít, a na nic jsem neprišel. Nepříliš bojovná nálada před závodem mi sice mohla napovědět, že nejsem ve své kůži, ale to na odpískání startu nestačí. Ani jídlo, které jsem si dával, se nijak výrazně nelišilo od toho, co jím normálně; navíc obvykle mám dost odolné zažívání a nejsem na takové problémy při závodech zvyklý. Takže jsem si z Francie přivezl jen poučení, že maraton je skutečně těžká a dlouhá trať, na které se může přihodit ledacos. A potom si člověk ani pořádně nezapamatuje, kudy běžel a co přitom viděl. Přitom pak ve vlaku ostatní povídali, jak byly výhledy přes moře v městečku Antibes krásné. Tak jsem zvědav, co si zapamatuju z Pražské stovky, na kterou chci vyběhnout v pátek v noci.
- Posted from Nice, France
Vivobarefoot Neo Trail – jako dokonale padnoucí džíny do nepohody
Je až k neuvěření, jakým vývojem za jeden rok prošla nabídka běžeckých bot – zejména těch lehkých s tenkou podrážkou, v jakých se dá běhat ve stylu pravěkých lovců a spoléhat jen na vysoce adaptabilní biomechanické technologie našeho těla namísto marketingového newspeaku slibujícího obstarat za naše nohy všechno. Když jsem před rokem hledal, v čem budu běhat, až udeří mrazy a sníh, byla to poměrně bída. Rozumně použitelný (a jakž takž dostupný) byl v podstatě jen jeden supertenký model (Vivobarefoot Evo II), jenže jeho mělký vzorek podrážky se do sněhu nebo kluzkého terénu moc nehodí.
Na letošní podzim a zimu přichystala britská značka Vivobarefoot model Neo Trail, který rozvíjí úspěšné lehké běhací kecky Neo o dokonalou terénní podrážku a teplý vodoodpudivý svršek. Už první dojem po nazutí těchto bot mě hodně příjemně překvapil samozřejmým pohodlím. Padly doslova jak ulité, jako pohodlné džíny v té správné velikosti, které bezvadně sednou a člověk je pak tahá, dokud se na něm nerozpadnou.
2,5mm podrážka se 4mm hrubým, stejnoměrně rozvrženým vzorkem dokonale plní svůj účel. Poskytuje provotřídní záběr v libovolně rozrytém terénu včetně kluzkého bláta, v rozumné míře chrání před ostrými kamínky na lesních cestách, navíc bezvadně funguje i na silničním povrchu. Přitom předává všechny potřebné vjemy z každého kroku, takže se při došlapu uplatní automatické reakce na všechny nerovnosti.
Stejně dokonale svému účelu vyhovuje svršek z hydrofobního prodyšného materiálu, který se mi při běhu ve vlhké trávě pokryté rosou výborně osvědčil. Dostatečně dlouho chrání před provlhnutím, přitom se noha vevnitř nezapaří a může rozumně dýchat. Na základě zkušeností za jeden měsíc s těmito botami v různých povětrnostních podmínkách počítám, že se skvěle osvědčí i ve sněhu. Udrží teplo a vydrží dlouho odolávat vlezlé vlhkosti tohoto ročního období.
Podobně jako u jiných modelů Vivobarefoot obsahují i boty Neo Trail vyměnitelné 3mm vložky z materiálu EVA, které trošku změkčují došlap a hlavně poskytují příjemnou tepelnou izolaci. Zatímco model Evo nosím výhradně bez vložek, v těchto botkách si vložky zatím nechávám, protože bezvadně hřejí. A do teplých dnů se tyhle boty stejně moc nehodí.
Největší předností modelu Neo Trail je to, jak pohodlně padne. Uvnitř boty je spousta místa pro přirozené protahování nohy, zároveň je noha v botě pevně zajištěna a neposouvá se, takže nehrozí puchýře. Estetickou stránku boty musí každý posoudit sám, já osobně ji hodnotím vysoce kladně. Pokud na sebe nechcete moc upozorňovat, černé provedení je elegantně decentní a funkční, vybrat si ale můžete i barevně výraznější varianty.
Pro běžce, kteří se v teplých měsících nejradši pohybují v minimálních nebo prstových botách, je Neo Trail dokonalou alternativou na následující zhruba čtyři měsíce, než se zase oteplí. Můžete je pořídit v Trailpointu, odkud jsem je na vyzkoušení dostal. Já na nich za měsíc běhání nenašel chybičku a počítám, že je zhruba za měsíc vystavím zátěžovému testu na výživném dlouhém běhu, o kterém tu budu určitě referovat.
Lehká a účinná zbraň na silnici: Inov8 Bare-X 180
Začátkem léta jsem dostal od firmy Vavrys na testování úplně nový model supertenké silniční boty, která se má začít prodávat na jaře 2012. V modrobílých botách Inov8 Bare-X 180 jsem přes léto běhal na nejrůznějších místech, kam mě život zavedl, a zkoušce ohněm jsem je podrobil při berlínském maratonu koncem září. Určitě je každému jasné, že kdyby si tyhle botky nezískaly mou důvěru, nepostavil bych se v nich na start závodu, na kterém mi hodně záleželo.
Třímilimetrová pryžová podešev má nulový rozdíl mezi patou a výškou, takže umožňuje noze fungovat naprosto přirozeně. Jak ale každého zájemce o přezutí do minimálních bot upozorňuju, proti klasickým botám se zvednutou patou to znamená větší zátěž v oblasti achilovky; člověk si na takovou konstrukci bot musí postupně zvyknout. O nějakém tlumení dopadu nemůže být v tomto případě řeči, ovšem protože nic nepohlcuje pohybovou energii, odraz je daleko dynamičtější a pružnější, takže bota vybízí k rychlému běhu. Podobně jako u všech minimálních bot to samozřejmě chce osvojit si biomechanicky šetrný a efektivní styl běhání, ale o to u takových modelů jde.
Hladká spodní strana podrážky je opatřena mělkými rýhami ve tvaru kostí nohy, které jsou v pravidelných rozestupech rozřezány kolmými rýhami. Výsledkem je spolehlivý záběr na silnici. Samotný pocit kontaktu se zemí se hodně podobá nejtenčím fivefingerům od Vibramu. Proto se Inov8 Bare-X 180 dokonale hodí na silniční závody i tréninky. V terénu se mi tolik neosvědčily, tam mi měkký materiál podrážky zprostředkovával jasnější vjem ostrých kamenů, než by se mi zamlouvalo. Přestože je materiál podrážky pocitově měkký, jeví se mi jako odolný a trvanlivý. Vzhledem k mírnému opotřebení po letním běhání bych si u těchto bot vsadil na solidní trvanlivost.
Svršek ze syntetické síťoviny neskutečně dobře dýchá, což bylo zvlášť v letních parnech k nezaplacení. Protože vnitřek boty neobsahuje obnažené švy, dá se Bare-X 180 pohodlně nosit naboso. Potom si dokonalou vzdušnost užijete nejvíc. Jedinou nedokonalostí je to, že se o vnější hranu nohy mírně odírá logo výrobce. Při dvacetikilometrovém běhu to nepředstavuje problém, ale při maratonu už je to cítit a bez ponožek hrozí puchýře. Je samozřejmě na každém, jestli větší vzdušnosti obětuje nějaký ten puchýř.
Z hlediska vnitřního komfortu nemám botám co vytknout. V přední části poskytují dostatek prostoru pro protahování prstů při dopadu, přitom noha v botě pevně drží a v oblasti paty je dobře ukotvena, takže se neodírá. Líbilo by se mi jen hustší vázání tkaniček na nártu, aby byla noha ještě lépe zajištěna po celé délce, ale to je zřejmě jen pocitová záležitost, protože při pohybu drží noha pevně a neklouže.
Jako lehká a tenká bota, kterou návrháři Inov8 ořezali na funkční minimum, poskytuje Bare-X 180 přesně to, co od silniční boty očekávám: dokonalý kontakt se zemí, jistotu při odrazu, vzdušnost a nízkou váhu. Ideálně rovný profil bez zvednuté paty mi vrcholně vyhovuje a jsem si jist, že s určitým tréninkem jeho výhody docení většina zdravých běžců. Samozřejmě by bylo riskantní v takových botách běhat nešetrným způsobem s dopadem na patu, ale to je každému jasné. V každém případě bude tento model od jara 2012 velmi atraktivní volbou na silniční závody. A pro nejednoho běžce, který usiluje o optimalizaci výkonu, se může stát i jasnou konkurenční výhodou.
Berlín: maraton konečně pod tři hodiny
Prolomit hranici maratonu pod tři hodiny na stejném závodě, kde Patrick Makau vytvořil nový světový rekord, je splněný sen. Trasa prakticky plochého maratonu v Berlíně je naprosto ideální, protože široké městské ulice jsou bohatě stíněné vzrostlými stromy a okolními domy. I při slunečném dni ukázkového babího léta, jaký jsme si v neděli užili, tak ani odkryté úseky nepředstavují problém, protože člověk vždy rychle zaběhne zpátky do stínu. Ovšem kdybyste se mě ptali na detaily trasy, mám v hlavě jen dlouhý lauf prokládaný zastávkami na kelímek s pitím, potom Potstdammer Platz zhruba na 40. kilometru, kde fandil Nik s Klárou, a pak už jen sprint do cíle. Stejně jako předloni mi to všechno splývá.
Z hlediska termoregulace bylo pro mě stěžejní rozhodnutí překonat můj už tak atrofovaný stud a běžet celý městský maraton bez trička. Doteď jsem si na takový exhibicionismus troufal jen na závodech v přírodě. Přišpendlením čísla na trenky jsem se sice připravil o nejlepší záběry oficiálních fotografů, ale jejich kolekce po 45 eurech stejně nekupuju. Po prvním kilometru jsem tedy tričko sundal a celých zbývajících 41 kilometrů ho měl za pasem a utíral do něj pot. Navzdory názoru mnohem zkušenějších a rozumnějších běžců jsem po letošním létu stoprocentně přesvědčen, že holé tělo má fantastické termoregulační schopnosti. Od 18 stupňů nahoru je mi i v nejtenčích tričkách vedro, a bez trička cítím naprostou teplotní pohodu. Jsem si jist, že na spalujícím slunci extrémních ultramaratonů by se člověk bez ochranné textilní vrstvy vysušil jak křížala, ale (nejen) na berlínském maratonu se mi polonahota ohromně osvědčila. Ještě, že za to pořadatelé nepenalizují trestnými minutami.
Bos jsem neběžel, ani jsem tentokrát neobul fivefingery jako na Zermattu nebo o dva týdny dříve na 10k Grand Prix v Praze. Spolehl jsem se na supertenké silniční boty Inov-8 Bare-X 180. Poskytují kontakt se zemí srovnatelný s nejtenčími prsťáky (Classic, Sprint apod.), ovšem bez dělených prstů, což při dlouhém běhu po tvrdém povrchu není vůbec k zahození. Jsou naprosto netlumivé, což jsem tentokrát správně vnímal jako plně žádoucí. Měl jsem díky tomu pocit, že se žádná energie neztrácí někde v tlumení, ale plně se mi vrací do odrazu. Jediná součást pohybového aparátu, která mě pár dní po závodě bolela, jsou lýtka, což je pro mě jasným dokladem, že jsem běžel naplno a do posledních metrů jsem tlačil na rychlost. Zanártní kůstky, kolena, kyčle - všechno v nejlepším pořádku. Cesta, po které jsem se loni v létě vydal, je evidentně správná.
Podobně jako tričko jsem tentokrát vynechal i ponožky, a to ze stejného důvodu. Bez nich i dokonale odvětrané botky jako zmíněné inovejty větrají ještě líp. Uznávám, že mám nohy zvyklé na ledacos a bez mnohaměsíčního systematického běhání bez ponožek bych to nikomu nedoporučoval, ale sám s tím mám mimořádně dobrou zkušenost. Věděl jsem nicméně, že v přední části vnějších hran obou nohou nepatrně cítím plastové prvky na vnější straně bot, a tam jsem si taky udělal slušné puchýře. V ponožkách bych je pochopitelně neměl, ale v těch by mi bylo tepleji, takže bych nevyhnutelně běžel maličko pomaleji.
Hodinky ani iPhone jsem ovšem před závodem neodložil, přece jen jsem chtěl mít kontrolu nad svým časovým plánem a poctivě jsem si každý kilometr pípal. V první půlce jsem chtěl držet tempo mezi 4:00 a 4:10 na kilometr, abych mohl v závěru trošku zvolnit, a to se mi podařilo. Na prvních pěti kilometrech jsem měl průměr 4:04 na kilometr, ještě mezi 30. a 35. km jsem držel 4:16 a poslední dva kilometry jsem zaběhl tempem 4:23 na km. Průměr na celý závod mi tedy vychází 4:11 na kilometr a 14,31 km/h. To je trošku rychleji, než jsem doufal, ale zároveň mám jasný pocit, že by to mělo jít ještě o trošku rychleji.
Bylo letos znát, že se na startu sešlo zhruba o 15 tisíc víc běžců než předloni, kdy jsem Berlín zaběhl ve svém tehdy nejlepším čase za 3:11:39. Tehdy jsem měl pocit, jako bych byl na trati skoro sám, nijak výrazně jsem se nemusel nikomu vyhýbat a ulice byly dost široké. Letos jsem jasně viděl, že i tak široké ulice nejsou nafukovací, protože minimálně do desátého kilometru jsem se pořád vyhýbal a předbíhal; volnější prostor jsem si užíval až v druhé půlce. A jak teď vidím na záběrech kamer, i ta byla hustě zalidněná.
Třetí součástí mé dříve nezbytné maratonské výbavy, kterou jsem protentokrát nechal odloženou, byla sluchátka. Ještě na jaře jsem si z nějaké setrvačnosti těžko dokázal představit běžet maraton bez muziky. Měl jsem pocit, že bez ní neudržím to správné tempo, budu příliš vnímat únavu v závěru, bude mi chybět motivace přidat a já nevím, co ještě. Jenže přes léto jsem si navykl běhat bez jakéhokoli ohlušování, hezky načisto a soustředěně, vnímat okolí i sám sebe. A najednou jsem na startu měl naprostou jistotu, že muziku nepotřebuju, že by mě dokonce unavovala, protože bez ní se kupodivu dokážu ždímat daleko soustředěněji.
Záměrně si na závěr nechávám poslední složku, která určitě ohromně pomohla všem 35 tisícům běžců letos v Berlíně dostat ze sebe co nejvíc: opět jsem se přesvědčil, že je to nejdelší Pařížská ulice, jakou jsem kdy běžel. Nekonečné zástupy neúnavných fanoušků podél trati měly na mě asi takový efekt jako gely PowerBar, které jsem polykal. Jen díky nim je zážitek v Berlíně nepopsatelný.
Výsledný čas 2:56:55 mi potvrdil, že stačí běhat hodně, často, pokaždé jinde, uvažovat o mechanice efektivního pohybu, hodně si to užívat a taky bez výčitek odpočívat. Výsledky se dostaví zdánlivě samy. Takže podle stejné logiky si dokážu představit ještě velký prostor pro další zrychlování, protože mě dost zajímá, kde mám hranici. A i kdybych už rychlejší nebyl, myslím, že užívat si to budu pořád, protože doběh do cíle je opojný.
- Posted from Berlin, Germany
New Balance Minimus Trail - postřehy zhruba po 200 km
Jestli jsem se letos na nějaké boty opravdu hodně těšil, pak na New Balance Minimus Trail. Běhám v nich od konce července, kdy je Michael Dobiáš začal prodávat v TrailPointu, a jsem z nich bez přehánění nadšený. Rád bych ale nejdřív vysvětlil, proč tady o botách píšu vesměs nadšené recenze. Zkouším poměrně velké množství bot, většinu si koupím, některé dostanu zadarmo, ovšem zdaleka ne všechny se mi zamlouvají, některé mi vyloženě nesednou a ledasjaké považuji za nesmyslné. Zatím jsem ale neměl sebemenší chuť tady ventilovat svoje kritiky, protože jednak vím, že někomu jinému mohou mnou pohrdané boty dokonale vyhovovat, a hlavně se mi tím nechce ztrácet čas. Blog píšu z vlastní potřeby se podělit o svoje dobré zkušenosti nebo hezké zážitky. V těch se rád vrtám. Psát zadarmo o něčem, co se mi nelíbí, se mi nechce. Třeba někdy tu potřebu budu mít, ale zatím jsem ji neměl.
Terénní minimusky od New Balance toho mají hodně společného s merrellkami, které jsem tu chválil nedávno. Jsou postaveny na tenké podrážce Vibram, jsou lehoučké, šité pro pohodlné nošení bez ponožek a poskytují dokonalý kontakt se zemí. Na rozdíl od merrellek mají mírně zvednutou patu (o 4 mm) a subjektivně mi připadají o stupínek pohodlnější. Prostor v přední části boty je trošku širší, což ocení běžci se širokou nohou. V prostoru nártu jsou minimusky opatřeny gumovým páskem, který pevně drží nohu na místě, takže jednak nehrozí puchýře na chodidle a hlavně při sbíhání kopců nenarážejí špičky prstů na špičku boty.
Celkově boty poskytují báječnou kombinaci pohodlí a pevného nazutí, což je dokonale předurčuje k dlouhým běhům po lesích, polních cestách i silnicích. Podrážka pod přední částí nohy je trošku poddajnější než u merrellek, které navíc obsahují milimetrovou ochrannou destičku proti ostrým kamenům. Všechny nerovnosti na cestě tak jsou dobře cítit, ale není to nic nepříjemného nebo nic, co by člověk u minimálních bot neměl očekávat. Právě takové vjemy jsou totiž třeba pro biomechanicky šetrný a úsporný pohyb.
Hodně se mi líbí vzorek podrážky tvořený sítí širokých špuntů s jehličkovitým zdrsněním, mezi nimiž jsou nepravidelně tvarované prohlubně. Je to hodně podobný vzorek jako u silničního modelu New Balance Minimus Road, ve kterém s nejlepšími zkušenostmi od března běhám silniční závody; ten ale používá jiný materiál podrážky. Hlavním požadavkem kladeným na boty do terénu je spolehlivý záběr a v tomhle směru jsou terénní minimusky vyloženě luxusní. Deštivé léto mi dalo dostatek příležitostí protáhnout je blátem a drží naprosto spolehlivě, takže nemusím v mokrém terénu zpomalovat. A když proběhnu potokem, prodyšným svrškem z odolné síťoviny voda hned vyteče. Celkově jsou to mimořádně spolehlivé boty do libovolné nepohody.
Podrážka je vyrobena ze stejného materiálu Vibram jako u merrellek Trail Glove a protože je to poměrně měkká guma, taky se v místech došlapu viditelně opotřebovává. Osobně s tím nemám problém - je to daň za tenký profil a za dobrou přilnavost k povrchu. Uvidím, kolik v nich naběhám, mám pocit, že by mohly vydržet o několik set kilometrů déle než merrellky, ale to se ukáže časem.
Jako spolehlivou minimální botu do terénu můžu New Balance Minimus Trail vřele doporučit - navzdory tenkému profilu a nízké váze jsou až bačkorovitě pohodlné, přitom vybízejí k ostrému tempu. Pohodlně se v nich dají běžet i vzdálenosti přesahující maraton. Navíc pěkně vypadají. Osobně se moc těším na další modely z řady Minimus, které New Balance chystá na příští rok - tahle firma evidentně dává prostor chytrým a nápaditým návrhářům, kteří berou ohledy na přirozenou biomechaniku nohy.
- Posted from Středočeský, Czech Republic
Čirá běžecká slast na Zermatt maratonu
Naštěstí jsem se za čtvrtek a pátek před maratonem rozběhal do pohody a na start se postavil ve vysmáté náladě, se skvělou muzikou v uších - kromě mých stálic jako Muse nebo 30 Seconds to Mars také s novou deskou Čechomoru a s příjemnou slovenštinou Komajota. A taky v prsťácích Vibram Fivefingers Trek Sport, protože jsem chtěl běžet úplně zlehka a netahat ani gram zbytečně navíc. Ohledně obutí jsem ještě v sobotu ráno váhal a ve vaku, který jsem si přivezl na start, jsem měl jako zálohu přichystané osvědčené držáky New Balance MT101, ale nakonec jsem se definitivně rozhodl pro nejlehčí a nejtenčí únosnou obuv a byl jsem moc rád. Na každém kroku jsem měl jistotu a ani složité kamenité úseky mi nedělaly problém, šlo to úplně samo. Pocitu letu jsem se už asi víc přiblížit nemohl. Sice jsem jednou zavadil o šutr levým malíčkem, ale to mě ani trošku nezbrzdilo - a díky chytrým ochranným prvkům prsťáků Trek Sport se mi pod nehtem ani neobjevila sraženina, jako když jsem pár dní předtím zakopl v noci pravým malíčkem o kufr přichystaný v obýváku.
Prvních 22 kilometrů jsem poslouchal muziku a protože stoupání bylo jen pozvolné, udržoval střízlivé tempo, čile povídal s některými běžci, co už Zermatt maraton běželi poněkolikáté, a užíval si výhledy na okolní kopce. Od startu v St. Niklaus až do Zermattu se trasa táhne údolím, víceméně kopíruje železniční trať; zčásti vede po polních a lesních cestách, zčásti po silnicích. S přibývajícími kilometry se pozvolna zvyšoval sklon stoupání, ale pořád se to dalo plynule a zlehka běžet. Navíc dva kilometry za půlkou přes mohutně fandící Zermatt byly jak ulička slávy před začátkem skutečného stoupání. Protože jsem věděl, že pak až zhruba do 32. kilometru mám před sebou souvislý krpál, začal jsem cíleně šetřit síly a prokládal běh s chůzí. Poslední věc, kterou jsem si přál, bylo dostat někde okolo 30. kilometru kvůli přílišnému úsilí křeče, které by mě pak trápily až do konce. Ovšem jakmile se profil zase trošku narovnal a zvlnil, rozbalil jsem to a běžel na plné pecky.
Zatímco první půlku jsem proletěl s muzikou a v tričku, na začátku druhé půlky jsem sluchátka smotal do ledvinky, tričko sundal a omotal okolo pásku ledvinky a až do 39. kilometru pokračoval jako divoch. Občerstvovačky byly báječně zásobené mými oblíbenými gely PowerBar i Coca Colou, což mi znovu potvrdilo, že Pepsi a Coca Cola není totéž -- na Coca Colu se mi jednoznačně běhá líp (a to prosím není nějaká šifra, jako když Black Sabbath kdysi napsali na desku zvláštní poděkování Coca Cola Company a mysleli kokainovou mafii; to je prostě moje zmlsanost). Myslím, že teplota vzduchu se nahodile pohybovala mezi 10 a 20 stupni, pražilo sluníčko (až na závěr se zatáhlo) a zároveň foukal velmi svěží vítr. Takže jsem do sebe od 30. kilometru pravidelně na občerstvovačkách klopil i bujón a s každým douškem jsem měl pocit, jako by to byl fyziologický roztok -- anebo benzín, na který dál pofrčím.
Příjemný a uvolněný úprk do cíle mi zbrzilo až brutální tříkilometrové stoupání na závěr. Tam se jednak zatáhlo a výrazně ochladilo, takže jsem zase natáhl triko, a jednak už bylo jasné, že až do cíle už souvisle nepoběžím. Určitou představu o závěrečných pasážích si můžete udělat z mého videa, ale úplně nejlepší je zajet si to napřesrok do Zermattu vyzkoušet na vlastní kůži. Takový výlet do Švýcarska sice vyluxuje účet, ale je to zážitek nesrovnatelný s jakýmkoli městským maratonem. Kupodivu jsem měl i pocit, že je to z hlediska vynaloženého úsilí šetrnější -- přinejmenším já se v cíli necítil zdaleka tak zbitý, jako když jsem běžel na doraz jakýkoli maraton v Praze. Jak jsem zjistil teď při psaní tohoto slohu, výsledný čas 4:43:41 pro mě znamenal celkově 50. místo v kategorii M30, což mi u takhle hojně navštíveného závodu přijde fajn. Až se někdy do Zermattu vypravím znovu, třeba do toho dám i víc soutěživosti. Takhle jsem si odvezl spoustu radosti a taky větší lehkost do kopců zpátky v Posázaví. A to je víc než dost.
- Posted from Zermatt, Switzerland
Běhací palčáky Merrell Trail Glove
Merrell Trail Glove je pro mě osobně nejlepší model letošního jara, ve kterém jsem od března naběhal kolem 400 kilometrů a úplně tím zlikvidoval podrážky Vibram v místě došlapu na vnější straně bříška chodidla. Zvlášť na pravé botě jsem měkkou gumu prodřel až na tenkou mezipodešev a abych si ušetřil pokušení běhat v nich dál, i když už jsem si v prošlapaném místě vysloužil slušné puchýře, radši jsem je nechal v hotelovém pokoji v Londýně, kde jsem v červnu strávil tři týdny.
Přestože mě životností zklamaly, je to moje jediná výtka. Žádné jiné minimální boty nenabízejí tak vyváženou kombinaci kontaktu se zemí, ochrany a pohodlí. Navíc bych řekl, že při použití výhradně v terénu by mohly vydržet déle. Běhat v nich je ale natolik příjemné a zábavné, že jsem si je bral i na dlouhé běhy z velké části po silnicích, kde podrážky doslova mizely před očima.
Celou dobu jsem boty Merrell Trail Glove nosil výhradně naboso, tj. bez ponožek, a neměl jsem s tím problém. Jejich promyšlená konstrukce totiž nohu pevně zajistí, takže nedochází k žádnému klouzání uvnitř boty, který by mohl způsobit puchýře. Bota je sice zdánlivě těsná, ale dává noze zvlášť ve špičce spoustu prostoru pro přirozené protahování při došlapu. Navíc nohu pevně zajistí v oblasti nártu, což jednak brání sklouzávání a narážení prsty do špičky při sbíhání prudších kopců a hlavně to nohu zpevní asi jako bandáž na zápěstí při squashi. Zvlášť tohle zpevnění jsem od prvních kilometrů vnímal jako zásadní výhodu merrellek třeba proti botám Vivobarefoot.
Bota má nulový rozdíl mezi špičkou a patou a kromě vnější gumové podešve Vibram TC-1 s hrubým vzorkem odděluje nohu od země ještě 4mm mezipodešev EVA. V přední části je bota navíc vybavena milimetrovou ochrannou destičkou pro rozkládání nárazů například na větší kamínky. Tento konstrukční prvek se mi ohromně osvědčil - spolehlivě chrání nohu před kamínky na lesních cestách, které třeba ve fivefingerech zabolí. Ke spolehlivé ochraně, která je k nezaplacení při celodenním pobíhání v členitém terénu, přispívá i nárazník okolo celé špičky. I ten mě mockrát podržel a ochránil mi prsty při zakopnutí o kořen.
Vršek boty je z dokonale prodyšné síťoviny, která sice nechrání před vodou, ale zato okamžitě pustí vodu ven, takže není žádný problém několikrát proběhnout potok - noha nezačne vevnitř klouzat, bota se nenacucá, a po pár kilometrech je úplně suchá. Je zajímavé, že boty Merrell Trail Glove ani při delším nošení nikdy nezasmrádnou tolik jako Vibram Fivefingers. Samozřejmě je třeba boty prát a nijak tím nestrádají.
Jak už jsem řekl, svůj první pár "barefoot" merrellek už nemám, ale určitě si brzy pořídím další, protože zvlášť do terénu jsem zatím neobjevil nic lepšího. Jak jsou lehoučké a tenké, při běhu v nich mám pocit obrovské volnosti, lehkosti a rozletu. I v náročnějším terénu se v nich dá běžet rychle a bez výraznější námahy, jednoduše je to radost, protože člověk necítí na noze žádnou zátěž. Každý krok je stabilní a jistý, noha se nesmekne a při odrazu se naplno uplatní pružná biomechanika nohy.
Bohužel v současné době tyhle botky nelze v Česku nikde koupit, zdejší distributor značky Merrell zřejmě nevěří v jejich komerční atraktivitu, přestože v USA a na západoevropských trzích jdou doslova na dračku. Takže si je opět objednám na Amazonu, nebo se po nich zkusím podívat při letních cestách po Evropě.
Silva Nortica: do třetice všeho dobrého
Letos jsem do Harmanschlagu doběhl úplně vysmátý, navíc na mě na náměstí, na startu půlmaratonu, čekal Nik se svým kolem, aby mě doprovodil do cíle.
Na letošní Silvě Nortice mi záleželo nejvíc za ty tři roky, kdy se novohradský ultramaraton koná. Přijel jsem si napravit skóre, zaběhnout takový čas, se kterým budu spokojený, a užít si zdejší fantastickou krajinu. Jako meteorolog empirik jsem od ledna věděl, že bude vedro, proto jsem v posledních měsících využil všechny příležitosti běhat v horku, v poledne, bez trička, zvykat si na sluníčko.
Po loňské špatné zkušenosti s ionťáky a gely Nutrend jsem se letos rozhodl spoléhat na občerstvovačky jen částečně. Nesl jsem si v ledvince 5 gelů PowerBar, které mi krásně vyšly na celou vzdálenost. Přes rameno jsem měl půllitrovou láhev s osvědčeným ionťákem PowerBar, kterého jsem si vždycky loknul mezi občerstvovačkama, a na těch jsem do sebe klopil vodu a Pepsi; od 15. kilometru jsem také zařazoval pivo, které mi dělalo náramně dobře. Kromě toho jsem si podle chuti střídavě bral banány, pomeranče a sýry - těch jsem se samozřejmě nejvíc nadlábl na 35. kilometru na kozí farmě, což je každoročně moje nejoblíbenější zastávka.
Nik na mě zhruba na 65. kilometru čekal s další lahví mého ionťáku precizně namíchaného Pájou a celou závěrečnou část trasy mi byl spolehlivým nosičem vody. Navěsil jsem na něj ledvinku i láhev a ke konci jsem pil snad každé dva kilometry. Šlapal odhodlaně, vědom si své zásadní funkce. Při stoupání do kopců jsem mu sice vždycky utekl, ale jak jsme se předem domluvili, vyjel je svým vlastním tempem a pak mě vysmátý dojel při sjezdu.
Přestože jsem Silvu Norticu běžel potřetí, na dotazy spoluběžců stran dalšího průběhu trasy jsem nedokázal dát uspokojivou odpověď; měl jsem trasu v paměti jen jako souvislou čáru kouzelných míst. Letos mám konečně pocit, že bych si ji dokázal proběhnout i bez značení. A protože jsem se letos cítil v daleko nejlepší formě, taky jsem si trasu nejvíc vychutnal. Dokonce si i naprosto jasně pamatuju kamenné nádrže s vodou v rakouských vesnicích před cílem, kde jsem strkal hlavu pod vodovod a cítil se jako u pramene vody života.
Když si to tak zpětně promítám, vlastně jsem si celý den povídal se spoustou fajn lidí. Něco takového si člověk při žádném jiném závodě neužije - i maraton běhám takovým tempem, že mi do řeči moc není. Baví mě poslouchat běžecké zážitky jiných a co si budeme povídat, sám se rád poslouchám, takže jsem rád, když to se mnou někdo chvilku vydrží. Jen na závěrečném stoupání do cíle jsem už byl tak vyždímaný, že jsem Nika poprosil, aby byl tu chvilku už zticha.
O to víc mě překvapilo, že jsem na závěrečných 400 metrech najednou v sobě našel spoustu síly zrychlit, abych početnému fanclubu předvedl suverénní finiš. A ukázat se v cíli s úsměvem byl přesně rok můj cíl. Abych se neusmíval, když jsem těch 85 kilo zaběhl za 8:28, celkově 15. - naprosto nadpozemsky mě kdesi okolo 82. km předběhla první běžkyně Markéta Gruberová - a 8. v kategorii MA.
Ještě večer před závodem jsem váhal, v jakých botách mám běžet. Nakonec jsem si řekl, že musím jít na jistotu, a místo superlehoučkých, ale silně prošlapaných bot Merrell Trail Glove jsem obul (jen o pár gramů těžší) terénní maratonky New Balance MT101, které se mi v posledních měsících osvědčily jako spolehlivé držáky. A nebudu skrývat, že jsem při sebězích v závěru byl rád za jejich střídmé tlumení, tou dobou už jsem cítil každý krok. Celkové skóre tělesných škod bylo nad očekávání dobré: jen velký puchýř pod pravým palcem. Hezky zdravě jsem se opálil, jako kdybych celý den poctivě dřel na pláži, a ani odřeniny mi nekomplikovaly oblíkání čistých kalhot.
Takže se už moc těším na ročník 2012, protože jsem si jist, že ať povede jakoukoli trasou, bude stát za to. Tenhle závod mě prostě baví.
- Posted from Lower Austria, Austria
