- Posts tagged Minimus
- Explore Minimus on posterous
Za tónů Freddieho Barcelony i Smetanovy Vltavy
Až do minulé neděle jsem žil v přesvědčení, že nikde nepouštějí na startu tak dobrou muziku jako na závodech Pražského mezinárodního maratonu. Všude po Evropě je to Eye of the Tiger, Chariots of Fire, případně Burning Heart (muzika z Rockyho má mezi běžci stabilní pozici), sem tam nějaký Bon Jovi (It's My Life taky slušně nakopne), ovšem Vltava se po výstřelu rozezní jen v Praze a je to zdaleka nejnoblesnější startovní melodie, co znám. Jenže v Barceloně mi před týdnem přichystali parádní překvapení: tam při startu pouštějí Barcelonu od Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé. Mívám stabilně na startech emoce v režimu overdrive a tohle byla taková síla, že jsem se na tom vezl minimálně do konce prvního táhlého stoupání.
Dostal jsem startovné do Barcelony jako dárek od Páji přesně v den berlínského maratonu, ale abych to neměl zadarmo, natrhl jsem si 24. ledna lýtko a celý únor nemohl běhat. Jakmile jsem mohl aspoň chodit, v mezích možností jsem se to snažil kompenzovat bruslením na Lipně, běžkami v Jizerkách a plaváním v bazéně, hlavně jsem ale nohu léčil klidem a samozřejmě v sauně. Poprvé jsem znovu vyběhl 27. února, tedy necelé čtyři týdny před Barcelonou, a byl to velmi kulhavý běh. První týden jsem měl pocit, že musím vypadat jak Quasimodo, protože jsem rozhodně neměl vyrovnaný krok a místy jsem se taky pěkně šklebil.
Jakmile jsem znovu získal lehkost pohybu, bylo mi jasné, že musím organismu hlavně připomenout vytrvalostní mechanismy – luxus řešit rychlost jsem jednoduše neměl. Proto jsem si víkend těsně před odletem do Barcelony dal na sluníčku dva 30km běhy. Kupodivu to šlo daleko snáz, než jsem čekal, a hlavně mi nescházela radost a motivace, které se mi na přelomu roku nějak nedostávalo.
V Barceloně jsem se před startem proběhl jen jednou, v kouzelných parcích na kopcích nad městem, kde sice tamější chovatelé psů mají poměrně liberální přístup k úklidu, ovšem jinak je to pastva pro oči. Za pátek a sobotu jsme s Pájou nachodili po městě tolik kilometrů, že mě v neděli ráno docela bolely nohy. Naše ubytování ve čtvrti Carmel na vrcholku kopce bylo sice fotogenické, ale rozhodně ne v docházkové vzdálenosti od startu. Navíc se ze sobotu na neděli měnil čas na letní, takže jsem podle zimního času vstával ve 4:30.
Znovu jsem se přesvědčil, že když předpověď říká 20 °C a slunečno, nemá smysl řešit, v jakém tričku poběžím, po 500 metrech půjde dolů. Naštěstí jsem s tím počítal a číslo měl na trenkách. Běžel jsem ve zbrusu nových botách New Balance Minimus Zero Road (brzy o nich napíšu podrobněji) a celých 42 km jsem absolvoval v duchu hesla „easy and light“. Věděl jsem, že nemůžu tlačit na pilu, takže jsem první půlku zaběhl za 1:32, což byl rozumný kompromis mezi rychlostí a úsporností. Počítal jsem s tím, že v druhé půlce trošku zpomalím, a když jsem milník 30. kilometru minul v čase 2:13, zařadil jsem totální psychickou pohodu. Stačilo mi totiž konzistentně udržet ležérní tréninkové tempo nad 12 km/h, abych byl s výsledným časem spokojen.
Trasa závodu byla rozvržena chytře: přestože bylo opravdu teplo a slunečno, většina trati vedla ve stínu domů a osvěžoval nás svěží vítr od moře. Skutečně exponované úseky si pamatuju asi jen dva. Trať zdaleka nebyla dokonale rovná jako třeba v Berlíně (nebo nakonec i v Praze), úseků táhlého stoupání a klesání bylo poměrně hodně, ale nevnímal jsem je jako potíž. I když mě zaujalo, jak v tempu silničního maratonu člověk vnímá stoupání, o kterém by v tréninku nebo při terénním závodě ani nevěděl.
Abych se vyhnul žaludečním nepříjemnostem, ionťák jsem na trase pil jen střídmě, a o to víc jsem vypil vody. Ohromným usnadněním bylo to, že organizátoři všude rozdávali třetinkové láhve vody, takže jsem nemusel zastavovat – z kelímků totiž nedokážu pít za běhu. Další katalánskou specialitou byly stoly s vazelínou na každé občerstvovačce, kde byli ochotní dobrovolníci v latexových rukavicích připraveni promazat strádající místa. Sám jsem si tuto radost odepřel, ale dokážu si představit, kolika lidem to přišlo vhod.
Tekutiny jsem někde za půlkou doplnil jedním gelem PowerBar a dál pokračoval jen na vodu a minimum ionťáku. Tento model se mi ohromně osvědčil: 3 a čtvrt hodiny není tak dlouho, abych se musel cpát jak při ultramaratonu, navíc mi to v tempu nedělá dobře. Radši doběhnout do cíle hladový a tam se v klidu najíst, než mít zase na celý den rozhozené zažívání. A že odpolední paella s dokonale chlazeným pivem byla přepychová, to nemusím dodávat.
Výsledný čas 3:13:59 pro mě byl moc příjemným překvapením a potvrzením, že si tělo pamatuje konzistentní trénink za celý rok a že pohodové zaběhnutí maratonu je především v hlavě a nekomplikovaném přístupu.
A jak se mi o necelý týden později běžel Hervis 1/2maraton Praha? Moje nejrychlejší půlka to nebyla (1:28:53), ale rozhodně jedna z nejpříjemnějších. Od jedenáctého kilometru jsem byl v čím dál větší pohodě, protože povolilo ztuhnutí podchlazených svalů ze začátku. Před povětřím v závěrečných kilometrech v Karlíně jsem se schovával za zády odpočinutějších borců a postupně jsem se takhle propracoval třemi skupinkami běžců. Na závěrečném kilometru jsem si dovolil nejvyšší tempo za celý závod (4,01 min/km) a od začátku Mánesova mostu do cíle jsem předběhl zhruba deset běžců, závěrečný sprint byla ryzí slast. Proti žízni postačilo pár loků vody na pátém a desátém kilometru (výhoda zimy) a spousta úspěšných kamarádů ve startovním poli i fandících diváků mi udělala velkou radost. Ovšem kdo mi vytřel zrak, byla moje sestřenka Klára Jakešová, která mi o dvě minuty utekla a dala půlmaraton v osobáku za 1:27. V květnu budu muset zabrat, abych v rodinném kruhu znovu urval prvenství ;-)). A že mám na svůj šestý pražský maraton velké plány!
New Balance Minimus Trail - postřehy zhruba po 200 km
Jestli jsem se letos na nějaké boty opravdu hodně těšil, pak na New Balance Minimus Trail. Běhám v nich od konce července, kdy je Michael Dobiáš začal prodávat v TrailPointu, a jsem z nich bez přehánění nadšený. Rád bych ale nejdřív vysvětlil, proč tady o botách píšu vesměs nadšené recenze. Zkouším poměrně velké množství bot, většinu si koupím, některé dostanu zadarmo, ovšem zdaleka ne všechny se mi zamlouvají, některé mi vyloženě nesednou a ledasjaké považuji za nesmyslné. Zatím jsem ale neměl sebemenší chuť tady ventilovat svoje kritiky, protože jednak vím, že někomu jinému mohou mnou pohrdané boty dokonale vyhovovat, a hlavně se mi tím nechce ztrácet čas. Blog píšu z vlastní potřeby se podělit o svoje dobré zkušenosti nebo hezké zážitky. V těch se rád vrtám. Psát zadarmo o něčem, co se mi nelíbí, se mi nechce. Třeba někdy tu potřebu budu mít, ale zatím jsem ji neměl.
Terénní minimusky od New Balance toho mají hodně společného s merrellkami, které jsem tu chválil nedávno. Jsou postaveny na tenké podrážce Vibram, jsou lehoučké, šité pro pohodlné nošení bez ponožek a poskytují dokonalý kontakt se zemí. Na rozdíl od merrellek mají mírně zvednutou patu (o 4 mm) a subjektivně mi připadají o stupínek pohodlnější. Prostor v přední části boty je trošku širší, což ocení běžci se širokou nohou. V prostoru nártu jsou minimusky opatřeny gumovým páskem, který pevně drží nohu na místě, takže jednak nehrozí puchýře na chodidle a hlavně při sbíhání kopců nenarážejí špičky prstů na špičku boty.
Celkově boty poskytují báječnou kombinaci pohodlí a pevného nazutí, což je dokonale předurčuje k dlouhým běhům po lesích, polních cestách i silnicích. Podrážka pod přední částí nohy je trošku poddajnější než u merrellek, které navíc obsahují milimetrovou ochrannou destičku proti ostrým kamenům. Všechny nerovnosti na cestě tak jsou dobře cítit, ale není to nic nepříjemného nebo nic, co by člověk u minimálních bot neměl očekávat. Právě takové vjemy jsou totiž třeba pro biomechanicky šetrný a úsporný pohyb.
Hodně se mi líbí vzorek podrážky tvořený sítí širokých špuntů s jehličkovitým zdrsněním, mezi nimiž jsou nepravidelně tvarované prohlubně. Je to hodně podobný vzorek jako u silničního modelu New Balance Minimus Road, ve kterém s nejlepšími zkušenostmi od března běhám silniční závody; ten ale používá jiný materiál podrážky. Hlavním požadavkem kladeným na boty do terénu je spolehlivý záběr a v tomhle směru jsou terénní minimusky vyloženě luxusní. Deštivé léto mi dalo dostatek příležitostí protáhnout je blátem a drží naprosto spolehlivě, takže nemusím v mokrém terénu zpomalovat. A když proběhnu potokem, prodyšným svrškem z odolné síťoviny voda hned vyteče. Celkově jsou to mimořádně spolehlivé boty do libovolné nepohody.
Podrážka je vyrobena ze stejného materiálu Vibram jako u merrellek Trail Glove a protože je to poměrně měkká guma, taky se v místech došlapu viditelně opotřebovává. Osobně s tím nemám problém - je to daň za tenký profil a za dobrou přilnavost k povrchu. Uvidím, kolik v nich naběhám, mám pocit, že by mohly vydržet o několik set kilometrů déle než merrellky, ale to se ukáže časem.
Jako spolehlivou minimální botu do terénu můžu New Balance Minimus Trail vřele doporučit - navzdory tenkému profilu a nízké váze jsou až bačkorovitě pohodlné, přitom vybízejí k ostrému tempu. Pohodlně se v nich dají běžet i vzdálenosti přesahující maraton. Navíc pěkně vypadají. Osobně se moc těším na další modely z řady Minimus, které New Balance chystá na příští rok - tahle firma evidentně dává prostor chytrým a nápaditým návrhářům, kteří berou ohledy na přirozenou biomechaniku nohy.
- Posted from Středočeský, Czech Republic
